středa 29. září 2010

Vedu teď obyčejný život, buď si dám pho, anebo pivo..tadadada


Včera jsme byly s hokama z Polska na pivu v Bia Viet Tiep, bylo to prima..mentalita lidí ze střední Evropy je prostě skoro stejná a dneska jdeme s Bárou a Martou na večeři na pho. Tak tohle souvětí vysvětlilo název dnešního příspěvku, ale postřehů o obyčejném životě ve Vietnamu mám víc:)

Jedno velké téma se týká cestování studentů autobusem. Člověk má v autobuse pocit, jakoby byl řidič prezident zeměkoule a jeho pomocník, co vybírá peníze za lístky, prezidentův poradce. Když řidič uzná za vhodné nezastavovat, tak prostě nezastaví i když je poloprázdný autobus, pomocník řidiče zase diriguje rozmístění lidí v autobuse větami typu: „postupte si, ty jdi támhle, co tady stojíš?“ Narvané autobusy, které vozí studenty všech možných stupňů škol, v zastávkách buď vůbec nezastavují, nebo zastaví na pár vteřin, což v praxi znamená, že tlupa studentů běží za autobusem a snaží se dostat na schůdky. Vystupuje se samozřejmě velice podobným způsobem, člověk se snaží prorvat davem ke dveřím, někdy se to podaří, někdy ne, ale většinou se vystupuje za jízdy. Sice místní autobusy stojí jen tři koruny a studenti je mají zadarmo, ale musím říct že asi už nebudu nadávat na Martina Uhera.

Dalším zajímavým tématem jsou odpadky. Včera jsme vyrazily na večeři a kousek od koleje hořely obrovské ohně. Pálilo se zřejmě co se dalo: kořeny, dřevo, plastové materiály a další. Jeden ohěň jsem vyfotila.

Pro přesnost musím říct, že jsem něco takového viděla tady v Hanoji poprvé. Jinak samozřejmě odpadky se z jednotlivých domácností odhazují na ulicích (někam mezi chodník a silnici) a přes noc je uklidí paní zametačky, což je profese, kterou tady ve Vietnamu dělají výhradně ženy. Ráno se začíná s čistými chodníky nanovo. Musím říct, že tenhle systém tady mě před dvěma lety dost šokoval, ale dnes si říkám, že to funguje. Stejně se jí často na ulicích a většina odpadu je organického.

Tak to by asi stačilo. Ještě bych se ráda zmínila o dnešním prvním školním dnu. Klasická bzunga:) Jen nastoupím do autobusu, volá mi pan učitel Dung. Protože jsem se bála telefonovat, nezvedla jsem to a za chvíli mi přišla zpráva, že dneska škola odpadá, to člověka potěší obzvlášť když vstává před šestou a v polospánku umírá v přeplněném autobuse. Takže jsem mu napsala, že děkuji za zprávu, že už jsem u školy, ale že teda nevadí. Načež se profesor Dung asi bál, že půjdu do jeho kanceláře, kde on nebude, takže mi volal znova. Říkám si: „nebuď srab, musíš někdy začít..“ a tak jsem telefon zvedla, ale v přehlučnělé ulici za zvuků troubení motorek a aut jsem neměla šanci. Vypadlo ze mě akorát něco typu: „omlouvám se, ale nerozuměla jsem, protože je tady hluk.“ Po chvíli jsem se dostala do klidnějšího prostoru, tak jsem statečně zavolala panu Dungovi sama, už jsem rozuměla líp, ale rozhodně ne všechno. Říkal něco s odpolednem zítra..Před chvílí (navečer) mi volal znova, začal moc rychle, tak jsem mu řekla, že jsem dřív nikdy netelefonovala ve vietnamštině, a že špatně rozumim a najednou to šlo, když trochu zpomalil, tak jsem pochopila, že se mi snaží sdělit, že zítra mám přijít do školy odpoledne a ne ráno, jak bylo původně v rozvrhu..huhuuu, jasně, že se to telefonování taky naučim, noneasi:)
Tadyto je naše škola

pondělí 27. září 2010

Škola, seznamovací den

Dnes v pondělí 27. 9. jsme se byly seznámit ve škole. Byla jsem z toho pěkně nervózní, ale nakonec všechno vypadá dobře. Zpočátku jsem měla problémy rozumět vice deanovi mojí katedry, takže jsem z toho byla docela zdrcená (i když byl moc hodný a ujistil mě, že mi ve všem vyjde vstříct). Pak jsem si šla pro seznam předmětů a všechno bylo mnohem lepší, docela jsem válela:)) no..proste mi šlo líp rozumět i mluvit..
Nakonec to vypadá, že budu mít tři až čtyři dny v týdne školu, z toho třikrát od 7, což znamená vyjet z koleje v 6 a vstávat v půl..nojo, někdy si řikám, co to vyvádim:). Na vstávání si snad zvyknu, už se moc těšim do školy, jsem zvědavá, jestli budu vůbec něco rozumět, ale věřim, že i kdyby ne, tak se snad budu rychle zlepšovat, nojo, jsem optimistka.

Jo a ve škole jsme potkaly jednu Češku, která tady studuje v angličtině PhD., dělá tady projekt na téma migrace, jmenuje se Tereza a znám jí z gymplu, svět je maličká kulička:)

Dneska jsme měly s holkama k večeři Com tom su, což jsou krevety s rýží, mňam, mňam..

Příště už napíšu dojmy z přednášek..

neděle 26. září 2010

Báry narozeniny

Konečně už tady nejsem nejstarší:) Báře už je taky 25. Takže jsme včera vyrazily do kavárny Puku, je nově přestěhovaná, bohužel mně už se nelíbí tak moc jako dřív, ale je v krásný koloniální vile. Rozhodly jsme se s Bárou (Marta za náma přišla později), že to vezmem přes centrum, kolem jezera Navráceného meče. Právě tam vrcholí přípravy na oslavy 1000 let Hanoje, takže tam byla asi miliarda lidí. Nad jezero se pouští mlha, což se mi zdá trošku zbytečný, smog v centru dělá zhruba stejnej efekt. Kolem jezera jsou rozmístěné lampiony a kužely světla se protínají na nebi, pagoda Ngoc Son na jezeru je přezdobená jak obchodní centra v Čechách na Vánoce, ale s tim rozdílem, že je hozená do národních barev (červená a žlutá). Hlasitost hudby by se dala srovnat s lecjakou technoparty v Čechách s tím rozdílem, že tady hrajou saxofony a flétny. Jak jsme se tak s Bárou kochaly pohledem na přezdobené jezero, přišla ke mně slečna a snažila se něco říct anglicky, ale nešlo jí to, tak jsem jí řekla, že umím vietnamsky a ona mi vysvětlila, že se se mnou chce vyfotit jeden mladík, stojící poblíž:) Holt blond vlasy a výška 179 cm dělá tady ve Vietnamu rozruch..Byl tam s nimi ještě nejaký pan profesionální fotograf (měl asi 3 foťáky) a párkrát nás vyfotil..no sranda

Pak jsme se prodíraly dál, na konci jezera byla zavřená promenáda a kolem bylo seskupeno hodně lidí, tak jsme tam taky zůstaly stát a čekaly, co se bude dít. Nakoncentrovalo se tam nakonec pár desítek vysokých a většinou pěkných Vietnamců a Vietnamek, pak jsme zjistili, že nacvičují módní přehlídku na oslavu 1000 let, bude pak v ao daiích (tradiční vietnamský obleček). Tolik vysokých lidí jsem ve Vietnamu nikdy neviděla..fakticky jsem litovala, že nemám foťák, takový vysoký roštěnky vietnamský...

Pak jsme s Bárou našly to Puku a daly si tam mojito a daikiri a nemy (závitky) za 60.000 dongů, což jsou nejdražší nemy co jsem kdy jedla, ale co, když se slaví, tak se slaví:) Pak za náma přišla Marta a slavily jsme asi do 11 večer. Nakonec jsme si vzaly taxíka, Bára si celou cestu povídala s řidičem, skoro se divim, že se jí nezeptal: „Chi co ban trai chua?“ (Jestli má přítele).

pátek 24. září 2010

Páteční noc

Kromě cesty z Varšavy do Gdaňsku jsem ještě nezažila nic horšího než dnešní noc.

Kombinace devadesátiprocentní vlhkosti, podivných zvuků z větráku, jetlegu, vedra a obavy z krysího vniknutí do pokoje je asi příčinou toho, že jsem se pokoušela od půl jedné až do rána usnout...marně.

Podívala jsem se na českej telefon a říkám si, no, v Čechách je už půlnoc, tady je pět, tak to už bych mohla pomalu snad usnout, tak jsem se fakticky tvrdě snažila, ale bezvýsledně. Kolem šestý hodiny začaly bouchat hrnce u nás před oknem (kuchyně už neni zas tak vtipná, jak se zdálo na začátku, no..), asi za pět minut potom se ranním hlukem začala prořezávat cirkulárka, protože máme to štěstí, že se přímo před naší kolejí boří a staví..přesto všechno jsem se pořád snažila brát všechno pozitivně, říkám si: „dobře, tak kdy se mi podaří vstát kolem šestý, podívám se ven, nakoupim snídani (ve Vietnamu to ráno žije, tady se brzo vstává)..“

Vyrazila jsem ven a hned jak jsem vyšla, byla jsem překvapená, že moc lidí venku neni, došla jsem k obchodu, kde jsem chtěla koupit jogurty a bylo tam zavřeno. Pořád jsem ale neházela ještě flintu do žita, říkám si dál: „dobře, tak jogurty nebudou, ale mohly by na ulici sedět soiový pani (pani, co prodávají soi – lepkavá rýže).“ Podívám se doprava do ulice, kde obvykle takový soiový pani sedí a nejen, že tam nebyly, ale byli tam asi tak čtyři lidi. Už mi to bylo divný, asi bylo dřív, než jsem myslela.. Jak jsem tak pochodovala tou prázdnou ulicí, tak jsem si ani nepřipadala, že tak vyčuhuju, což je můj denodenní pocit. Povzbuzená jsem se vydala aspoň si koupit noviny, když už nebyla snídaně, ale ani noviny ještě nebyly otevřený. Tak jsem se otočila na crocsce a šla jsem na kolej, cestou jsem narazila na ministánek s nějakym sladkym rohlíčkem chemickym, překvapivě byl jen za 3 Kč, takže aspoň jedno příjemný překvapení..

Teď je asi tak deset, vůbec jsem nespala, ne, že by mě zírání do skřípajícího větráku nebavilo, ale doufám, že dnešní noc se nebude už nikdy opakovat.

První dny ve Vietnamu 2010

První dny v Hanoji

Dvaadvacet hodin letu s přestávkou sedm hodin v Soulu docela člověka odrovná, každou noc asi ve tři ráno nadáváme na jetleg a řvoucí Laosany z koleje naproti..
I když je pravda, že v Soulu jsme se docela vyspaly, je tam pěknej odpočívací koutek..

Dnes 23. 9. 2010 jsme se přestěhovaly na vládní koleje, takže nemusíme platit, ale samozřejmě to má i svoje nevýhody jako například: žádná lednice, žádná klimatizace, zatim žádná wifi, docela smradlavej pokojíček a vybavení pokoje na počet klesá, jsou tu tři postele, dva stoly a jedna skříň, ale snad časem ještě něco dostaneme.. bydlí tady hodně Kubánců, Mongolů, Rumunů a taky Bělorusové a nakonec jedna Němka.. A co je fakt vtipný, tak to je náš výhled z okna, přikládám fotografii:

v podstatě to připomíná Mc Drive, ale člověk ho má za oknem:) Tak to jsou faktický informace a teď nějaký první pocity..čekala jsem kulturní šok číslo dva a zatim nepřišel a myslim, že nepřijde, ve vší špíně, smradu a strachu z novejch věcí si prostě člověk ve Vietnamu snad vždycky najde to pěkný, jako třeba když jsou na nás lidi milí, když si dáme dobrou pho (vietnamská polévka) nebo když ve skole něco zafunguje a vědí o nás (to jsme fakt nečekaly)..takže to vyšlo a budu chodit na politologii a sama..

Co se týče fauny, viděla jsem zatim pár krys (jednu mrtvou), jednoho švába a další hmyzy a co se týče flory, máme hned před kolejí překrásnej mandlovník, zrovna z něj padaj mandle..celkově jsou tady pěkný stromy a keře, to by se líbilo mamince a tatínkovi, no to by bylo fotek:)

Dneska je pátek a konečně nám zavolali ze školy, takže tam jdeme v pondělí. Byly jsme taky ve městě, až dostanem stipendium (nojo, fakt nam daj snad nejaky penize), tak si asi budu muset koupit nějaký hedvábný šatičky, uz jsem viděla tak aspoň troje mooc krasný. Jinak je stará čtvrť pořád stejná.

Ve Vietnamu už je podzim, takže je docela příjemný počasí, to máme štěstí, protože jinak bysme se asi v našem zatuchlym pokojíčku uvařily.